Jíl je hornina složená převážně z křemičitanů hlinitých s přímesí písku. Důležíté je, že obsahuje všechny minerální živiny potřebné pro růst vodních rostlin. Jíl neobsahuje organické látky, které by v akváriu začaly zahnívat a proto je velmi vhodný na dno akvária.

Vhodný je především pokud chceme akvárium osadit rostlinami s většími nároky na minerální živiny (viz níže). Bohužel jíl (zvláště hlubinný jíl) obsahuje vápník a proto vytváří v akváriu nežádoucí, zásadité prostředí a tedy zvyšuje tvrdost vody. Další nepříjemnou vlastností jílu je vysoký obsah tzv.koloidních součástí, což jsou jemná zrnka o velikosti 0,0001 mm. Z toho důvodu se jíl dáva do nejspodnější vrstvy akvária. Kdyby nebyl řádně zasypán, mohl by se postupně dostávat k povrchu, kde by se vířením vody rozvířily malé částečky jílu a vznikl by až její mléčný zákal. Aby se toto nestávalo, mělo by být nad jílem minimálně 5 cm polopraného a praného písku.

Před použitím jílu musíme také zjistit kolik obsahuje vápníku abysme později neměly problém s příliš tvrdou vodou (jak je zmíněno výše). Zkoušku provádíme tak, že malé množství jílu rozprostřeme ve skleněné misce a polejeme zředěnou kyselinou solnou či sírovou. Reakce, při které se uvoňuje kysličník uhličitý je doprovázena intenzivním šuměním. Podle tohoto šumění (množství vylučovaného kysličníku) můžeme odhadnout do jaké míry je jíl vápenatý. Čím míň šumí, tím je méně vápenatý a vhodnější pro použití. Tato domácí zkouška ovšem potřebuje jistou zkušenost akvaristy. Při získávání jílu v přírodě je nejvhodnější povrchový jíl, ten má vápníku nejméně. Zde je výčet rodů rostlin, které uvítají výživnější akvarijní dno: Acorus Aglaonema Anubias Alisma Aponogeton Cryptocoryne Damasonuium Echinodorus Lagenandra Lophotocarpus Nuphar Namphaea Sagittaria Spathiphyllum Thalia